Co děti vlastně po nás dospělých opakují? Kým jsou?

Dítě se neustále učí. Objevuje svět, a když se mu dobře daří, jeho touha učit se a objevovat to, co je obklopuje, je obrovská. Velmi pozorně sleduje vše kolem, všechno nasává a zaznamenává. Učí se nápodobou, zejména tím, že napodobuje chování dospělých, kteří žijí v jeho blízkosti. Každý, kdo má děti, se u svého dítěte určitě sekal s něčím, co dělá i jeho kamarád, nebo s tím, že opakuje chování po svém otci. Děti jsou jako „houby“, které vstřebávají všechno, co zažívá.

Dítě nás pozoruje. Jsme pro ně příkladem a předáváme mu zejména to, čím jsme, svůj způsob bytí. Pokud jsou rodiče a ostatní dospělí ohleduplní, empatičtí, milující, spravedliví zajímají se o život, jsou nadšení, chápaví a pozorní k druhým, bude je jejich dítě napodobovat a chovat se stejně. No není to krásné? Dá se z toho tedy usoudit, že pokud se dítě „nějak“ chová, mnohdy takovou reakci máme i my sami, takže bychom se měli nejprve zamýšlet nad vlastním chováním a jednáním, až pak nad dítětem, které nás pouze a jen zrcadlí.

Mnoho rodičů si stěžuje jak kamarádkám, u psychologa, tak ve školce, jak je jejich dítko agresivní, panovačný cholerik, jak provokuje ostatní, že pořád zlobí, mluví sprostě a spoustu dalších činností a vlastností, které je schopna matka najít na svém dítěti a je s tím nespokojena. Paní učitelky pak říkají rodičům, jak jejich dítě bije ostatní, nadává druhým, křičí na ně, nebo naopak jsou až přes příliš umazlení. Dítě se necítí být uznávané, a tak bez přestání prahne po uznání a hledá své rodiče: „Kým pro své rodiče vlastně jsem?“, „Váží si mě?“, „Mají mě vlastně rádi?“ Řada rodičů se nad chováním svých dětí pozastavuje a nerozumí mu.

A pak na hřišti a v různých centrech pořád dokola jen slyším „Ty ale dnes zlobíš“, „Toto se nedělá“, „Buď hodný“, „Nezlob“, „Nemluv pořád sprostě“, „No jo, celý tatínek“, „Seď pořádně“, „Pozdrav nahlas ať Tě paní prodavačka slyší“, „Musíš být hodná a nezlobit“, „Nekřič pořád“, „Nesmíš nikoho bít“, dítě nerozumí rodiči, který dělá pravý opak toho, co po něm žádá, a to je pro něj velmi zneklidňující a matoucí. A pak když sleduji samotnou maminku, tak po svém dítěti neustále křičí, chvíli neposedí, je hlučná, v horším případě své dítě plácne po zadku, v jedné ruce pořád píše sms a s někým telefonuje, ignoruje naprosto své okolí, natož aby pozdravila, když je zabraná do hovoru s kamarádkou, tak jaké má být potom její dítě? Nemůže být jiné, ale přesto se na něj zlobí.

Co s tím? Mnoha dospělým chvíli trvá, než si uvědomí, že jejich přístup má na vývoj jejich dítěte zásadní vliv. Pokud kolem sebe dítě nemá respektující a svým jednáním si neprotiřečící dospělé, hrozí, že jeho citový a společenský vývoj bude narušen.

Napsala: Tereza Kukol

Zdroj: Gueguenová, Cesta ke šťastnému dětství, 2014

Close Menu